Po téměř
dvacetihodinové cestě vedle malého usmrkance, který měl tolik energie, že by to
vystačilo na rozsvícení půl republiky, jsem konečně dorazila do Londýna.
Čekala
na mě Gillian, moc milá starší paní. Jak jsme se proplétaly Londýnem,
nepřestávala mi padat čelist. Hurray! Big Ben, King Kross a ta rozmanitost
lidí, stylů co víc si moje cestovatelské já mohlo přát? Snad jen velkej šálek
kafe!
Avšak
všechno nadšení z toho, že jsem opravdu v Anglii opadlo v momentě, kdy
Gill za volantem dostala astmatickej záchvat. V první moment jsem vůbec
netušila co se děje, myslela jsem, že jí zaskočilo. V šoku jsem rychle zatáhla
za šajtrpáku. V šoku jsem se snažila vzpomenout si alespoň na jedno anglické
slovo, ovšem bezvýsledně. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Pomohla jsem jí
vytáhnout s kabelky přístroječek na astma a za chvilku bylo vše v pořádku.
Poté se
strhlo pár smskových válek o tom kdo mě kde vyzvedne nebo přebere. Nakonec mě
čekala další cesta autem s Gilly. Celou cestu jsem se v duchu modlila, ať se jí
nic znovu nestane! Gilly je strašně moc milá paní, ale taky pěkně ukecaná! A to
jejímu dýchání taky moc nepomáhalo. Měla jsem proto chuť ji pěkně sprdnout za
to, že moc mluví a pak nedejchá. Bez jakékoliv nehody jsme se tedy nakonec
dostaly k domu paní, u který bych měla přebejvat. Je to černoška, taková
pořádná a rázná, a když mi po tom vynervení řekla, že u ní vlastně nespím, ale
spím u někoho jinýho, už to na mě bylo moc. Jakmile jsem si sedla, začaly mi
téct slzy jako krokodýlovi. Naštěstí se mi do toho spustila ještě rýma, kterou
jsem nejspíš dostala z tý blbý klimatizace v autobuse, tak jsem to mohla svést
na alergii, kterou nemám J. Jsem to ale inteligentní děvče, nu což?
Další
šok mě čekal, když jsem vstoupila do domu mé hostitelky. Bylo to, jako kdybyste
se ocitli v tom Britsko-Americkým pořadu, kde lidem uklízí domy. A to já jsem prosím pěkně taky bordelář, ale
nic takovýho jsem nikdy nebyla schopna vytvořit. Možná je to tím, že sem sama a
nejsem 5 členná rodina. Byl mi přidělen malej pokojík, ve kterém šly najít
opravdové poklady. Podlahu a parapety jsem vydrhla vlhčenejma ubrouskama,
protože jsem se bála čehokoliv dotknout. Teď to tu konečně vypadá (myslelas
jako obyvatelně?)bytelně, ale bojím se, že dostanu zdrba nebo tak něco. No
uvidíme.
Po těžké
domluvě, že potřebuji něco na jídlo, mě nejstarší tak 13 leté dítě odvedlo do
kebabárny. Nevím proč, ale přijde mi, že to maso smrdí psinou. No co dodat,
užívám si.
Teď tu
ležím, oddychuju si, že mi fungují alespoň adaptéry na zásuvku a přemejšlím jak
se dokopoat do sprchy.
No nic
kamarádi. Londýn forever! „Je to tu boží“ Zítra bude líp! Adios Bichachos!!
Žádné komentáře:
Okomentovat